Šestnáctiletý pacient mužského pohlaví, který se do loňského roku léčil v psychiatrickém zařízení v jiném regionu, byl odeslán k ambulantnímu vyšetření. Po nedávném přestěhování do našeho města přišel poprvé do naší ambulance v doprovodu své matky. Chlapec sedí v čekárně a bez jakéhokoliv výrazu emocí se dívá před sebe.
„Georgi, můžeš tady počkat, prosím?“ zeptáte se chlapce.
Nereaguje, a tak se obrátíte na jeho matku. „Paní Smithová, pojďte prosím se mnou.“
Matka je rozrušená. Synův stav ji velmi trápí.
„Jaký byl George, když byl malý chlapec a hrál si se svými vrstevníky?“ zeptáte se.
„Zahleděný do sebe. Zvláště plachý a nesmělý. Od té doby, co začal chodit na střední školu, se to zhoršuje,“ říká Georgova matka a začíná plakat.
Nabídnete jí krabici s papírovými kapesníky.
Vypráví, jak George postupně omezoval své vztahy s vrstevníky. „Řekl mi, že nemá rád, když se mu někdo směje za zády. Pořád se zavíral před světem sám ve svém pokoji,“ vysvětluje chlapcova matka.
„Měl nějaké zvláštní zájmy?“
„Ano, začal hodně číst. Nejdříve jsem z toho měla radost. Zajímaly ho dějiny dvacátého století. Ale pak se začal zvlášť zajímat o nacismus,“ vzpomíná matka a znovu se rozpláče.
Dobře, chápu.
Případ tohoto virtuálního pacienta byl vytvořen na základě klinické praxe mimo EU, může proto zahrnovat praktiku EU neschválenou (např. neschválené použití schváleného léku).
Souhlasím s přehráváním případu tohoto virtuálního pacienta a prohlašuji, že z případu nebudu vyvozovat žádné důsledky pro svou vlastní ani žádnou jinou praxi.